Evangelický  kostelík v Herlíkovicích

Pobělohorská rekatolizace proběhla v obci tak důkladně, že po vydání tolerančního patentu se k znovu povolené luterské víře nepřihlásil nikdo z místních. Obec byla v podstatě čistě katolickou i po celé 19. století. Prudká změna nastala kolem roku 1900. Všeněmecké radikální národní hnutí se mimo jiné prezentovalo hesly „Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“. Tyto myšlenky v převážně německé obci rezonovaly a během několika let zde díky přestupům stoupl počet evangelíků až na 15 %. Hlavním propagátorem přestupu byl zdejší hostinský Franz Erben, který provozoval svou živnost na místě hlavní budovy dnešního Horského domova (původně Gasthaus Zur Sonne). Jeho profese mu umožňovala pravidelný styk s veřejností a těšil se též jistému respektu, však se stal i starostou obce. 13. října 1901 byla v Herlíkovicích založena kazatelská stanice evangelického sboru v Rudníku (tehdy Heřmanovy Sejfy).

Nový kostelík . . .

Erben nezůstal pouze u organizační práce, ale šel příkladem a věnoval pozemek na stavbu plánovaného kostela. Finance měla poskytnout sbírka uspořádaná jednak mezi místními evangelíky ale též dotovaná od souvěrců z okolí, štědří byli zejména vrchlabští průmyslníci. Bez výrazné pomoci německého podpůrného Gustav-Adolfského spolku by však stavba vzniknout nemohla. Realizace se chopilo sdružení dvou vrchlabských stavitelů Viktora Krauseho a Kleofase Hollmanna, kteří též stavěli evangelický kostel v Lánově a farní dům ve Vrchlabí. Nevíme však jistě, zda herlíkovický kostel tentokrát sami navrhli, či zda opět stavěli podle plánů drážďanských architektů Schillinga a Gräbnera. Kostelík byl s velkou slávou posvěcen 2. června 1904. Duchovenskou práci zde vykonával vikář z Vrchlabí. Když se vrchlabský evangelický filiální sbor proměnil roku 1910 ve farní, byla herlíkovická kazatelská stanice přičleněna formálně k němu. Tak to zůstalo i po roce 1918 v rámci Německé evangelické církve augšpurského vyznání do r. 1945.

Po vysídlení Němců přišli čeští evangelíci . . .

Po druhé světové válce připadl kostel jako konfiskovaný německý majetek státu. České církve o něj zprvu zájem neměly, neboť obec byla dosídlena jen řídce a nebyla perspektiva, že by zde vzniklo životaschopné společenství křesťanů. Osiřelý objekt se stal terčem vandalů. Například v roce 1956 byla vytlučena okna a dveře. Štěstím pro něj však bylo to, že záhy po válce začala v jeho blízkosti kupovat jednotlivé objekty Českobratrská církev evangelická pro potřeby rekreačního a zemědělského zařízení Horský domov. Bylo tedy logické, že se po čase ujala i v bezprostředním sousedství stojícího chátrajícího kostelíku. První české bohoslužby se zde konaly 18. července 1948. K zásadní rekonstrukci bylo přikročena v polovině 80. let podle projektu arch. Jiřího Veselého a podle výtvarného návrhu jeho ženy Barbory. Kostelík byl nejen opraven, ale interiér získal zcela novou a výtvarně hodnotnou vnitřní výbavu citlivě kombinující soudobé trendy se secesními prvky. Co se stalo s původním luterským oltářem není přesně známo.

 J. Louda, J. Kirschner , červen 2014